Až slunce zapadne

a hvězdy za září

sejdu se s Tebou

s úsměvem ve tváři

Budeš tam jenom ty

Měsíc a nebe

Já s malou dušičkou

vzlídnu na Tebe.

V ten malý okamžik

budu si přát,

ať noc je věčná

a vše může se stát.

Přivineš mě k sobě

obětím pevným

má duše ztrací se

navratu není...

Po každé noci

ale přichází ráno

a já říct Ti musím

NASHLEDANOU ...

Máme jména a máme tváře. Co je za nimi, se každý táže.

Pravdu vidět ale chtějí málo, kdo ví, jestli by to za to vůbec stálo.

Život - to jsou pocity. Jsou ale i takové, které nám brání v tom, být kým jsme, nebo kým bychom být chtěli. 

Znám jeden takový - jmenuje se STRACH. 

Stejně jako kdysi u deprese, ptám se Tě, proč do mé mysli chodíš, nejsi-li zván ani chtěný?  

Obklopíš mé smysly a já najednou ztrácím sílu pohnout se z místa, cesta se stává lepkavá, jako kdybych podrážky svých bot vtiskávala do smůly.

Chci být silná a chci být statečná, Tvoje všudypřítomnost mi ale brání vidět za obzor.

Jsi jako divoká řeka, která nečekaně skříží poutníkovi cestu.

Jsi jako bouře, kterou mořeplavec nemůže obeplout.

Jsi jako nesmrtelná teta, která navštěvuje bez vyzvání.

...STRACH... 

Zcela zbytečný pocit, který nám staví hranice ze shnilého listí.

Ráda bych šla lístek po lístku a spálila Tě při krásném slunobití.

Zničit Tě, to bych si přála.

Nastal by čas hojnosti - hojnosti nesplněných přání, 

odříkaných pocitů,

odkládaných nadějí.

Už by neexistovali niterné bouře když vstoupím na rozmezí.

Už bych si nikdy nemusela položit otázku: Co by jsi udělala, kdyby ses přestala bát?

Náhodné okamžiky, to je úsměvná představa, která vede k uklidnění, že směř našeho života není předem definovaná cesta.

Já věřím, že ač člověk chce sebevíc, ale s představami života je to v nesouladu, snahy jsou zbytečné a teprve tehdy, teprve tehdy je to úměvné.

Věřím, že život předhodí akci a čeká na naší reakci...vždy je možné vydat se minimálně dvěma směry, a je na nás, na které cestě budeme zanechávat svoje stopy. 

Já jsem zanechala stopy na mnoha cestách, ale vždy se vrátila na tu jednu, která přinášela klid a jistotu. Je klid a jistota to, po čem má člověk toužitt? Klid a jistota jsou pocity, které člověka odprosťují od inspirací, je-li klid a jistota, duše usíná a dřímá...

 Mám Tě v mysli, tísníš se tam a já Tě nepustím ven..

Musíš tam zůstat, nedám Ti klíč, musíš vydržet.

Možná, že až odemknu, už tam nebudeš, zbyde po Tobě jen stín, který mi bude připomínat, že jsi tu byl.

Trápíš mě , klepeš na dveře, někdy míň a někdy hodně prudce...

Já u těch dveří stála tolikrát, tak blízko, s čelem opřeným a čekala, kdo vydrží dýl, tak moc jsem někdy toužila odemknout.

Dnes ses mi připomněl, tentokrát si zabouchal a já spojila svou dlań s Tvou přes chladné dřevo.

Cítila jsem Tvou blízkost, Tvou oddanost a náklonost...cítila jsem, že být spolu není zvrácené ani špatné, že je to čisté a přirozené.

Budeš tu, až najdu sílu dveře otevřít? Budeš tu, až budu připravená říct, že to všechno kolem byl klam a že ty dveře nikdy neměli se zavřít?

Neodpovídáš, mlčíš, už necítím Tvou dlaň, už nejsi mi tak blízko, už zbyl jen chlad dřeva.