Strach

Život - to jsou pocity. Jsou ale i takové, které nám brání v tom, být kým jsme, nebo kým bychom být chtěli. 

Znám jeden takový - jmenuje se STRACH. 

Stejně jako kdysi u deprese, ptám se Tě, proč do mé mysli chodíš, nejsi-li zván ani chtěný?  

Obklopíš mé smysly a já najednou ztrácím sílu pohnout se z místa, cesta se stává lepkavá, jako kdybych podrážky svých bot vtiskávala do smůly.

Chci být silná a chci být statečná, Tvoje všudypřítomnost mi ale brání vidět za obzor.

Jsi jako divoká řeka, která nečekaně skříží poutníkovi cestu.

Jsi jako bouře, kterou mořeplavec nemůže obeplout.

Jsi jako nesmrtelná teta, která navštěvuje bez vyzvání.

...STRACH... 

Zcela zbytečný pocit, který nám staví hranice ze shnilého listí.

Ráda bych šla lístek po lístku a spálila Tě při krásném slunobití.

Zničit Tě, to bych si přála.

Nastal by čas hojnosti - hojnosti nesplněných přání, 

odříkaných pocitů,

odkládaných nadějí.

Už by neexistovali niterné bouře když vstoupím na rozmezí.

Už bych si nikdy nemusela položit otázku: Co by jsi udělala, kdyby ses přestala bát?